Vítejte na volyňské tvrzi!

Volyně byla již od raného středověku důležitým správním centrem širšího Pošumaví – knížecího újezdu, posléze na počátku 14. století v majetku královny Elišky. Samotná Volyně i s řadou okolních tzv. králováckých vesnic byla v nám blíže neznámé době darována nejspíše přímo knížetem nebo již králem do majetku svatovítské kapituly v Praze. Předchůdcem dnešní tvrze bylo hradiště z mladší doby hradištní, jak dokládají četné archeologické nálezy z 11. a 12. století z širšího areálu – keramika a hlavně bronzové záušnice z kostrového pohřebiště, které se rozkládalo kolem objektu. Ze starší doby nám o Volyni, až téměř do sklonku 13. století, zcela chybějí písemné doklady, musíme si proto vystačit právě s prameny archeologickými. Při hradišti vznikla trhová osada, ze které se posléze vyvinulo pozdější město, těžící z příhodného umístění na důležité obchodní cestě do Bavorska. K vlastnímu vysazení a povýšení na město došlo až v roce 1299 skrze svatovítského probošta Oldřicha. V majetku pražské metropolitní kapituly byla Volyně až do husitských válek, ve třicátých letech 15. století byla totiž králem Zikmundem dána do zástavy Přibíkovi z Klenové. Následně byla po mnoho desetiletí v držení strakonických johanitů, se kterými zažila šťastné období rozvoje řemesel a obchodu a stavebního růstu. Teprve po Bílé hoře ve dvacátých letech 17. století se Volyně navrátila zpět svatovítským proboštům, jimž velkostatek patřil až do 20. století.

Tvrz je mohutná dvoupatrová palácová budova obdélníkového půdorysu, v jádru pochází z konce 13. století, ale později byla vícekrát přestavována. Největší část dochovaného zdiva pochází ze sklonku 15. století. Musíme předpokládat, že se původně jednalo o jeden opevněný areál se sousedním kostelem (dnes Všech svatých, dříve zasvěceném sv. Václavu), o čemž máme i písemné doklady v souvislosti s místními válkami v druhé polovině 15. století. Nejvýraznějším a posledním zásahem, pokud nepočítáme moderní úpravy, byla přestavba na panskou sýpku někdy v 2. polovině 17. století. Tehdy budova zcela ztratila svou dřívější rezidenční i správní funkci, členění interiérů prakticky zmizelo. Panské obilí zde bylo skladováno až do roku 1909, ale již na podzim předchozího roku byla tvrz zakoupena městem Volyně od proboštského velkostatku. Byl vypracován projekt adaptace, ve kterém se počítalo jednak s umístěním veřejné čítárny a knihovny a rovněž také s prostory nově zřizovaného krajinského muzea, a to včetně bytu domovníka, k realizaci plánů architekta Františka Valcháře však následně nedošlo a vše se odsunulo až na pozdější dobu. Ale následně bylo rozhodnuto, že tvrz bude určena pouze pro muzeum, které zde bylo pro veřejnost trvale zpřístupněno až 9. května 1956. Na severní straně nádvoří je zachována obranná hradební zeď s příkopem a šestibokou nárožní baštou z doby kolem roku 1470. Spodní část hradeb a celého areálu bohužel zanikla v roce 1912 při budování silnice směrem k sousedním školám. Za hlubokým příkopem, který býval pravděpodobně napájen z hradčanských rybníků, k tvrzi navazuje rozlehlá děkanská zahrada – sad, dříve celá obehnaná vysokou kamennou zdí. Archeologický průzkum v areálu tvrze probíhal v 70. a 80. letech 20. století, byl ale pouze částečný, takže řada dílčích zjištění o stavebním vývoji a historii volyňského panského sídla je stále skryta.