Zvuk patří k hlavním námětům Daniela Vlčka (*1978). Vnímá ho jako vlnění, které prochází v čase prostorem a princip pohybu zvuku přenáší autor do svých posledních obrazů. Zvuk vzniká, šíří se různými směry, rozptyluje se a mizí. Jako šablony Vlčkovi často slouží gramofonové desky. Obkreslí je a jako živou vlnu je pošle po obraze nebo je vrství a překrývá, stejně tak jako ve své souběžné dýdžejské hudební kariéře. Vedle hudby je pro něj charakteristická recyklace. Sbírá staré věci či technologie, používá je ve své práci a nachází pro ně nové významy.Výstava Zobrazení času do konce skladby pro volyňskou Galerii Na shledanou zahrnuje všechny uvedené postupy. Obelisk sestavený z gramofonových desek je pozdravem všem mrtvým sběratelům, jejichž pozůstalosti Vlček skupuje v hudebních bazarech. Černé obrazy po stranách vstupu i zvuková vlna v zadní části galerie jsou inspirované renesanční nástěnnou technikou kontrasgrafito. Do tmavé svrchní vrstvy se vyrývají vzory a objevuje se spodní světlý podklad.Další návrat k historické technice představuje řada desek z umělého mramoru. Ten se používal v baroku k výzdobě kostelů jako levnější náhražka skutečného mramoru. Ještě levnější Vlčkova varianta je pouze ze sádry, barev a rozlámaných cédéček, může odkazovat k socialistické dlažbě původní smuteční síně.
Jan Freiberg
Nejnovější komentáře